Text
1. Křišťálem, co rozlévá se, hladina svítí,
svět věcí dřív tak významných pryč náhle se řítí,
už nechybí nic z toho, co dřív jsi chtěl mít,
vždyť jen kdo v dlani své nic nesvírá, se může sklonit a pít.
2. Na kolenou před studnou, když hlava se sklání,
rty touží kapek dotknout se, co je popohání?
Co oči touží vidět, když žár oslepí?
A kdo zná tajemnství, proč všední věc se stává lékem, kdo ví.
R: Jen kdo se skloní, ten sílu získává.
Kdo sám sebe vzdá se, ten sílu získává,
kdo pýchu svou ztratí, ten sílu získává,
kdo svého nic nemá, ten sílu získává.
