Text
Řekl jsem si: Budu dbát na svoje cesty,
abych se jazykem neprohřešil.
Budu držet na uzdě svá ústa,
dokud budu před sebou mít svévolníka.
Byl jsem zticha, mlčel jsem jak němý,
ale nic se nezlepšilo, má bolest se rozjitřila.
Srdce mé pálilo v hrudi, v zneklidněné mysli mi
plál oheň. Promluvil jsem svým jazykem takto:
Hospodine, dej mi poznat, kdy přijde můj konec
a kolik dnů je mi vyměřeno, ať vím,
kdy ze světa sejdu. Hle, jen na píď odměřils mi dnů
a jako nic je před tebou můj věk.
Člověk je jen vánek pouhý, i kdyby pevně stál.
Každý žitím putuje jak přelud, hluku nedělá,
ten vánek pouhý, kupí majetek a neví, kdo to shrábne.
Tak jakou mám naději, Panovníku?
Moje čekání se upíná jen k tobě.
Vysvoboď mě ode všech mých nevěrností,
nedopouštěj, aby bloud mě tupil! Již jsem němý,
neotevřu ústa, vždyť je to tvé dílo. Odejmi už ode
mne svou ránu, hynu pod tvou pádnou rukou!
Když někoho za nepravost nepomínáš tresty,
rozkládáš jak mol to, po čem dychtil. Člověk je jen vánek.
Hospodine, vyslyš mou modlitbu, přej mi sluchu,
když o pomoc volám, nebuď k mému pláči hluchý.
Vždyť jsem u tebe jen hostem, přicházím,
jako všichni otcové moji. Odvrať ode mne svůj pohled,
abych okřál, dřív, než odejdu a nebudu již.
