Hospodine, zkoumáš mě a znáš mě (Žalm 139 (k recitaci), Hospodine, ty mě zkoumáš a znáš)

I: Hospodine, zkoumáš mě a znáš mě. Víš o mně, ať sedím nebo vstanu, zdálky je ti jasné, co chci dělat. II: Sleduješ mou stezku i místo, kde ležím, všechny moje cesty jsou ti známy. I: Ještě nemám slovo na jazyku, a ty, Hospodine, víš už všechno. II: Sevřel jsi mě zezadu i zpředu, svou dlaň položil jsi na mě. I: Nad mé chápání jsou tyto divy, jsou nedostupné, nestačím na to. II: Kam odejdu před tvým Duchem, kam uprchnu před tvou tváří? I: Zamířím­‑li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš. II: I kdybych vzlétl na křídlech jitřní záře, chtěl přebývat při nejzazším moři, I: tvoje ruka mě tam doprovodí, tvá pravice se mě chopí. II: Kdybych řekl: Snad mě přikryje tma, i noc kolem mě se stane světlem. I+II: Žádná tma pro tebe není temná: Noc jako den svítí, temnota je jako světlo. I: Tys to byl, kdo utvořil mé ledví, v životě mé matky jsi mě utkal. II: Tobě vzdávám chválu za činy, jež budí bázeň: I: podivuhodně jsem utvořen, obdivuhodné jsou tvé skutky, toho jsem si plně vědom. II: Tobě nezůstala skryta jediná z mých kostí, když jsem byl v skrytosti tvořen a hněten v nejhlubších útrobách země. I: Tvé oči mě viděly v zárodku, všechno bylo zapsáno v tvé knize: II: dny tak, jak se vytvářely, dřív než jediný z nich nastal. I: Jak si vážím divů, které konáš, Bože! Nesmírný je jejich počet, sčetl bych je, ale je jich víc než písku. II: Sotva procitnu, jsem s tebou. Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid, I+II: hleď, zda jsem nesešel na cestu trápení, a po cestě věčnosti mě veď!