Text
1. Lid český z víry staleté,
jenž k tobě, Kriste, vzhlíží,
s důvěrou, s myslí dítěte
tvář zvedá k tvému kříži.
A před oltářem tvým vždy věrně kleká s ním
Zdislava, dívka Páně.
2. Přes věky až po dnešní den
nám její příklad září.
Moudrost i krásu českých žen
má v oslavené tváři.
Svých pozemských pár let rozvila v rajský květ
Zdislava, dívka Páně.
3. S matkou i celou rodinou
čítala v Boží zvěsti.
Mír plnil duši nevinnou,
dech domova a štěstí.
Dnem, nocí, v každý čas, vším promlouval ten hlas
k Zdislavě, dívce Páně.
4. Ten Boží hlas jí pověděl
o vlastní cestě kříže.
Dům opustila, jak Pán chtěl,
dál do hor, k nebi blíže.
Bídu a kamení v chléb lásky promění
Zdislava, dívka Páně.
5. Muž si jen útlou dívku bral,
nad ženou nyní žasne:
hlas tichý, jenž v ní zpívá dál,
sepjaté ruce krásné,
vše jsou teď nástroje pro službu pokoje
Zdislavě, dívce Páně.
6. Matka svých dětí matkou všech,
všech potřebných se stává.
Ne křik a pláč, už pouhý vzdech
v ní soucit rozžehává.
Prosícím staví dům od země k nebesům
Zdislava, dívka Páně.
7. Zdislavo, ženo z našich žen,
růžičko požehnaná:
když kdokoliv z nás obtížen,
když v srdci pálí rána,
skloň se k nám ze slávy, ty hvězdo Moravy,
Zdislavo, dívko Páně!
