Text

1. Kdo podá své dlaně pro ruce směřující ze tmy a cokoli se stane, tak ponese svůj díl? Kdo vykouzlí úsvit po noci plné bludů, kdo na straně světla risk nebýt jediný, kdo zbyl? Kdo jen dá ti blízkost pro odloučený duše vzdálenější nežli hvězdy co pohasínaj tmou? Kdo jen dá ti lítost pro svědomí, co zvadla, kdo jen dá ti srdce pro cestu dalekou? Zpět do Božího ráje, kam cesta zarostlá je. 2. Kdo jen ochrání tě jako svoje dítě až šelmy svoje sítě za tmy budou klást? Kdo jen pohladí tě jak matka svoje dítě, až trny poraní tě, kdo utiší tvůj pláč? Kdo nedovolí stvůrám, co nedorostly v lidi, aby zadupaly v bahně veškerý tvůj cit? Kdo nenechá tě zmírat, když padnou Boží řády u všech, kteří stěží budou hledat cestu zpět? Zpět do Božího ráje, kam cesta zarostlá je. R: Dál lidé jako slepí chodí a zlo se v srdce stále rodí, svět požírá vlastní proroky. Zas dali Boha do muzea, jiného vzývají, Dia či Zea, proč lépe věřit ve smrt navěky? Jak do Božího ráje, když cesta zarostlá je? Kdo jen dá ti oči, co vidí Boží slávu, někdo chtěl ať zem se točí, ať máme hezkej svět.