Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil (Žalm 22)

1. Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? Proč už mě neslyšíš? Na tebe čekám. Vzdálil ses ode mne, od mého volání, marně tě vyhlížím v bezesné noci. R: Svatý jsi Hospodin, velebný, důstojný, k tobě lid přichází vzdávat ti chválu. V tebe vždy doufali, v stínu tvém skryli se, ty jsi jim dopřával uniknout zmaru. 2. Co jsem já proti nim? Ubožák bez jména. Ponížen, ostouzen, zavržen všemi. Volají s posměchem: „K Bohu se obracel, ať si ho zachrání, když je mu milý.“ (R:) 3. Na svět mne přivedla milost a láska tvá, od chvíle zrození ty jsi mým Bohem. Nebuď mi vzdálený, znaven jsem úzkostí, na pomoc nikoho jiného nemám. (R:) 4. Nenávist kolem mne hladově obchází, jako vosk srdce mé v nitru mém taje. Jako střep ze džbánu vyschla už síla má, jazyk můj lepí se, sražen jsem v prachu. (R:) 5. Vysvoboď duši mou, zachraň to jediné z objetí temnoty, ze strachu smrti. Tak jsem tě volával v úzkosti nejvyšší a ty ses, Bože můj, až ke mně sklonil. (R:) 6. O jménu přesvatém vypovím bratřím svým, před celým lidem tvým vzejde má chvála. Kdo před ním bázeň má, ať chválí jej a ctí, potomci Jákoba, Božího lidu. (R:) 7. K Bohu se navrátí vzdálené končiny, přijdou se poklonit lidé všech zemí. O tom, co učinil, budou dál vyprávět dcerám i synům svým na věky věků. (R:)