Když bral se zástup lidu Páně (Žalm 114)

1. Když bral se zástup lidu Páně z pout egyptského vězení, když vycházel rod vyvolený z tmy modlářského zmatení, tu byli všichni Božím chrámem a Hospodin sám jejich králem. 2. I moře tenkrát ztišilo se a ustoupilo na chvíli. A řeky proud se nazpět vrátil, když do jejich vln vstoupili. I hory, jež vždy pevně stály, se v základech svých rozhýbaly. 3. Co stalo se ti, moře vzpurné, proč uteklo jsi náhle zpět? Proč, řeko, vlny tvoje bujné svůj zastavily prudký let? Proč skákaly jste, hory, kopce, jak přestrašené v zmatku ovce? 4. Jak nemá třást se země celá, když Panovník sám blízko je! A kterak by se nezachvěla, když Bůh náš moc svou zjevuje! On v jezero vod skálu mění a studni hloubí ve křemeni.