Můj Bože, k tobě volám, ztrácím se v hlubinách (Žalm 130)

1. Můj Bože, k tobě volám, ztrácím se v hlubinách, kéž zaslechneš můj nářek, mou duši svírá strach. Přísně když budeš soudit hříchy a selhání všech, kteří ve tmách bloudí, z nás kdo se zachrání? 2. Lásku a odpuštění v tvém soudu nalézám, můj strach se v úžas mění, v nouzi se skláníš k nám. Snad víc než touží strážní zřít světlo v temnotách, tvé slovo očekávám, v něm překročíš můj práh. 3. Vítejte Boha svého k záchraně pozvaní, zvát chce i ztraceného, zná vzdor i reptání. Stín skutků nerozvážných svým světlem rozptýlí, svou mocí doprovází k spáse lid zbloudilý.