Procitni, již zanech spaní, zní z věže strážné

1. „Procitni, již zanech spaní,“ zní z věže strážné znenadání, „ó procitni již, Sióne!“ Pustou, temnou, mrtvou nocí hlas volá neodbytnou mocí: „Kde panny jste připravené? Již vstaňte, ženich zde! Své lampy rozsviťte co nanejvíc, přistrojte se, již v kráse své mu k slavné svatbě jděte vstříc.“ 2. Dcera siónská ze snění procitá v divném rozechvění – jak blízko chvíle žádoucí! Její milý v slávě věčné, pln pravdy, lásky nekonečné již před ní stojí přeskvoucí. Nuž vítej, Ježíši, náš Králi nejvyšší, v své milosti. Již uveď nás, kde uchystals stůl svatý svého království. 3. Andělé i lidé slabí tam zpěvem svým tě vděčně slaví, tam radostná jen hudba zní. Města tvého z perel brány nikomu nejsou zavírány, před trůn tvůj smí i poslední. Nad naše myšlení, nad smyslů chápání je láska tvá! Buď pochválen a veleben – na věky zní haleluja.